Setkání pod Brnem

Byl jsem jako generál bez vojska. Měl jsem PŘÍBĚH, měl jsem herce , ale neměl jsem kameru, techniku, prostě nic… No, nevadí, půjčím si někde kameru a film natočím. Dnes musím říct, že jsem měl veliké štěstí – kameru mi nikdo nepůjčil. Kdyby se někdo s kamerou našel, natočil bych podprůměrné „home video“ opět stylem „sem si stoupni a až řeknu, tak běž a mluv“. Nikdy bych nenahlédl pod skutečnou pokličku toho, jak se opravdu „dělá film“, nezískal bych spoustu dalších zkušeností nejen o natáčení, přípravě, postprodukci, filmovém scénáři, ale také o skutečných filmařích, „svých“ hercích, ale ani o svých vlastních limitech, ať již v záporném či pozitivním významu. Všichni k projektu přistoupili s nadšením, bez nároku na nějaké vzájemné odměny a platby. Přinesl jsem „literární scénář“ na jednu stranu A4. Do podoby filmového scénáře ho museli přepracovat kluci z Adiza. Pomalu jsem se díky nim nořil do hlubin filmařského poznání. Každý záběr je důležitý, každá scéna, každá vyřčená věta děj někam posouvá, prozrazuje a upřesňuje charakter postavy. Až později oceňuji, že kluci z Adiza přeobsadili některé herce do jiných rolí. V pondělí 5. října máme první natáčecí den. Celý den strávíme v Labyrintu. Koukám a koukám. Tolik techniky. Světla, kabely a spousta krabiček a dalších přístrojů… S Petrem jsme si ve stacionáři scény přisvěcovali stolní lampičkou. Mám intenzivní pocit, že začíná vznikat něco mnohem lepšího, dokonalejšího, než jsem schopen vytvořit sám. Je to jako kdybych přinesl náčrtek zahradního altánku, a kluci začali stavět palác. Největší úskalí představuje pro mentálně postižené herce mluvené slovo. Samozřejmě jsme dialogy maximálně zkrátili. Ale i tak patří natáčení mluvených scén k nejnáročnějším. Přichází další asi největší problém našeho projektu. Zdravotní problémy dvou herců způsobují, že natáčecí den několikrát odkládáme, mění se scénář, přepisují se scény, nakonec měníme i herce. Vzpomínám na kritický večer nedělí 15. listopadu. Pozítří 17. listopadu máme další (dvakrát odložený) natáčecí den. Právě jsem se dozvěděl, že jedna herečka nám definitivně odpadla. Dlouhé telefonáty s Adamem. Je to špatné. Jestli budeme muset natáčení zase rušit… Situace už je tak hodně napnutá… Je nutné sehnat novou herečku do druhého dne! Pokud se to nepovede, jsme v bezvýchodné situaci. Žhavím telefon. Nakonec nás zachraňuje paní Janderová, maminka jednoho herce. Kluci z Adiza věnují natáčení mnohem víc času a energie než původně předpokládali. Jejich situace je jiná než moje – natáčením se živí. Z tohoto projektu finančně nic nebude. Zatímco se mu profesionálně věnují, utíkají jim zakázky. Natáčecích dnů bylo celkem 8, tedy dvojnásobek oproti původně plánovaným. Setkání pod Brnem nebyl jen film. Byl to projekt, ve kterém se potkali lidé, kteří by se jinak nepotkali a potkat nemohli. Film by nevznikl bez Adama Laška a Standy Karafiáta. Jim patří velký dík, zejména za to, že k dílu (i v těžkých podmínkách) přistoupili odpovědně, s odhodláním nic neošidit. Herce poznávali „za pochodu“ a hodně museli svojí práci přizpůsobovat jejich možnostem. U jiných filmů je tomu naopak – herec se musí přizpůsobit požadavkům režie. Po vydařené premiéře a festivalu v Praze jsem začal film promítat na různých akcích. V senior klubech, v zařízení sociálních služeb, domovech pro zdravotně postižené, školy apod. Všude se líbil, nebo byl aspoň přijat jako zajímavý. Často se stává, že diváci mě odchytávají až při odchodu, ptají se na detaily natáčení, herce. A jaké jsou přínosy tohoto projektu? Všichni zúčastnění nabrali mnoho zkušeností, filmových i lidských. Herci mají radost ze smysluplné činnosti. Nejen rodiče herců, ale i podstatně širší okolí pozitivně hodnotí natočení filmu, že „se děje něco“ co nikdo jiný v Brně (v sociální sféře) nedělá. Během natáčení filmu jsme mnoha lidem umožnili poznat lidi s mentálním postižením ve smysluplné a důstojné roli. Asi by k tomu jinde neměli příležitost.